Je
to asi 9 let co jsem k svátku i k Vánocům dostala želvu. Mám ji do
teď. Je to totiž jediný živý dárek, který mě zbyl po dědovi. U želv není
pohlaví snadno identifikovatelné, já sama to nevím. Proč jsem tento článek
pojmenovala takhle? Je to totiž jednoduché. Každý si myslí, že želva je lenivá
a neuteče. Mně se stalo něco opačného.
Bylo
léto, když jsem se rozhodla jí dát do venkovního výběhu, aby se osvěžila letním
sluncem. Po chvíli jsem k výběhu přišla a želva byla fuč. Hledat ji u nás
na zahradě je jako kdybyste hledali jehlu v kupce sena! Utekl týden, a
když jsem venčila Filípka tak ji pes vyčmuchal, kráčela si to po zahradě domů,
byla schovaná pod smrkem. A tak jsme měli radost, že se želva našla.
To,
ale nebyl první a poslední příběh naši želvy útěkářky! Jednou se ztratila, až
do 4 km- do města! Museli jsme si pro ni jet autem. Majitelé ji našli u naší
cesty a my jsme se to dozvěděli pomocí obecního rozhlasu. Můžeme děkovat, že se
našla. A tak proto se želva jmenuje Viktor nebo Viktorie, protože se našla na
Viktora. Teď už asi víte, proč želvy mohou mluvit více o cestách než, zajíci.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš čas a za Vaše komentáře, které díky nim jsou další motivací k psaní tohoto blogu. Lucie White Living